Nejhezčí česká vesnice se pyšní i vlastním Stonehenge. Unikátní kruh zve k rozjímání

Současná podoba dvaadvaceti památkově chráněných usedlostí se zdobenými průčelími se datuje do druhé poloviny 19. století, kdy zejména na jihu Čech vznikala stavení ovlivněná barokem, rokokem či klasicismem. Holašovice jako takové jsou nicméně mnohem starší. První písemné zmínky nejen o nich, ale také o okolních obcích, pocházejí z druhé poloviny 13. století.

Z názvu se lze domnívat, že se v této oblasti usadili lidé jakéhosi Holase či Holaše, jenž mohl být členem nižší šlechty. A už tehdy ves pravděpodobně vznikla kolem obdélné návsi, která tvoří jádro Holašovic i dnes a která jim propůjčuje vzdušnost i pohádkovost. Nejde ovšem o skanzen, jak by se mohlo nepoučenému návštěvníkovi na první pohled zdát. Obec je dodnes živá.

Historie se s Holašovicemi nemazlila. Podle dobových pramenů se dá usuzovat, že neunikly řádění husitů, v první polovině 16. století se jim nevyhnula ani morová epidemie, která značně zamíchala s národnostním složením – do té doby ryze českým, posléze převážně německým. Právě v této době, konkrétně v roce 1530, byl dokončen urbanistický vývoj vesnice.

Před vypuknutím druhé světové války, po podepsání Mnichovské dohody, se Holašovice staly součástí Německé říše, a zbylé české rodiny tak musely opustit své domovy. Po válce se situace otočila a odejít museli Němci. Opětovné osidlování vsi bylo pomalé. Ještě na začátku 50. let tu žilo o čtvrtinu méně lidí než před rokem 1930. Přestože byly Holašovice v krátkých etapách samostatnou obcí, od 60. let se s dalšími okolními vesnicemi sloučily pod nedaleký Jankov, jehož součástí jsou dodnes.

Navzdory historii, která k jihočeské obci nebyla nijak vlídná, si Holašovice zachovaly zcela unikátní genius loci. Jelikož vesnice nikdy neležela při důležitých komunikacích, nebyla tím pádem negativně ovlivněna například provozem či obchodem. I díky tomu je dodnes tak autentická a vysloužila si v roce 1998 připsání na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Obejít Holašovice je otázkou hodinky. A to i se zastávkami pro obdivování detailů na průčelích domů. Uprostřed návsi stojí drobná kaple, nedaleko pak koloniál a vedle něj rybníček i s dřevěnou sochou vodníka. Dokonalý ladovský výjev. Ve všední den kolem poledne se tu potuluje jen málo turistů, půl na půl Češi a cizinci. Na zahrádkách dvou naproti sobě stojících hospůdek tak nepanuje dvakrát čilý ruch, ale spíše sympatická vesnická ospalost. Místní si na to jistě nestěžují.

Ve stavení zvaném Selský dvůr se pak nachází Muzeum jihočeské vesnice, které mapuje, jak se na vsi v druhé polovině 19. století žilo. A že to nebyl život vždy úplně jednoduchý.

Kromě selského baroka jezdí turisté do Holašovic obdivovat i místní kamenný kruh. Říká se mu Jihočeské Stonehenge a stojí na okraji vsi na rozlehlé louce. Přestože je v oblasti doloženo keltské osídlení, kruh nemají na svědomí žádní pravěcí lidé či druidi, ale rodina Jílkova, která se stavbou začala v roce 2008 za asistence psychotroniků.

Kamenný kruh je údajně navržen tak, aby dokázal z těla odčerpat negativní energii. Při obhlídce je evidentní, že se o tom někteří návštěvníci přijeli přesvědčit na vlastní kůži. Uprostřed Stonehenge se o jeden z menhirů opírá turistka, nejprve z jedné strany, pak z druhé.

Loni v květnu byl v areálu vztyčen také největší menhir ve střední Evropě, váží úctyhodných 90 tun. Jak je pod dřevěnými sochami severských bohů Odina, Thora a Freyi patrno, komplex se nadále rozrůstá a přibudou v něm zřejmě i atrakce pro děti. Vstupné ke Stonehenge činí 50 korun pro dospělého.

Zastávka je to nepochybně zajímavá, ačkoliv sám žádný příval pozitivní energie necítím. Snad je to kvůli pražícímu slunci, které mě přinutí co nejrychleji prchnout do stínu stromů na návsi.